Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Více než třicet let na scéně a k tomu status jedné z vlajkových lodí československého punku. To jsou SPS neboli „Snížená pracovní schopnost“, kapela, která si vždy dokázala udržet vlastní tvář a do historie se zapsala daleko větším množství skvělé muziky, než jen skladbou „Ruská“, jež se zřejmě ve spojitosti s ní mnohým vybaví jako první. Na podzim loňského roku pánové vydali své teprve sedmé studiové album, a jak plyne z jeho drážek, udělali moc dobře, když se ještě jednou vydali do nahrávacího studia.
Protože ono se jim tam už moc nechce, jak vyplývá i z názvu alba samotného. Čas běží, všechno už bylo zahráno a řečeno, tak proč vlastně vybočovat z pohodlí zavedeného repertoáru, s nímž se dá si užívat živého hraní po klubech i letních festivalech. Avšak tohle všechno jen zdánlivě. Když na to přijde, je vlastně ještě spousta témat, o kterých můžete zpívat, a spousta způsobů, jak o nich hrát.
„Nemusíš se dojímat, bejt naměkko, lidi, co umíraj´ hlady, ty jsou daleko, můžeš si vyžrat svojí lednici, a pak to spláchnout nějakou peticí, žiješ v tom, že svět to nespasí“ („Globalizační“)
A přesně o tom „Adios, kamarádi pankáči“ je. O tom, že SPS ještě jednou důrazně ukázali, co v nich vězí, a že jejich reputace není dílem nějaké prastaré náhody. Album působí vlastně jako jakési „Best Of“, jen s kompletně novými skladbami, které perfektně reprezentují ty nejzajímavější nálady, nápady a melodie, které kdy SPS spáchali.
Místy se báječně spoléhá na typicky mnohem metalovější kytaru, než bývá v punku zvykem („Za krále“ nebo „Černobílá nevěsta“ s vpravdě speedmetalovými vyhrávkami), místy je naopak příjemně stylově průzračné (titulní věc, „Globalizační“ nebo „Milionář“) a samozřejmě nabízí i celou řadu dalších barevných okamžiků, jimiž posluchače neomylně potěší, jako třeba tahací harmonika ve „Velkém bratrovi“. A není na něm prakticky místa, z nějž by snad bylo možno získat pocit, že kapela šlape vodu, včetně závěrečné „Je tu vůbec někdo?“, která byla zjevně došita horkou jehlou až ve studiu.
Jede to prostě jako dobře prolitá punková mašina, jíž navíc dokonale sedlo rozdělení autorských prací i mikrofonu mezi synonymum kapely Zdeňka „Krkavce“ Růžičku a druhého služebně nejstaršího, basistu Jana „Skleníka“ Sklenáře, bez nějž už si vlastně kapelu také nelze představit. Speciálně jeho texty (viz. výše) pak mohou být pověstnou třešničkou na dortu, jímž SPS oslavili své čtyřiatřicáté narozeniny, a sebejistě ukázali, že do starého železa ještě zdaleka nepatří.
1. Vožralá trumpeta
2. Adios
3. Vršovickej voříšek
4. Pro Páska
5. Globalizační
6. Za krále
7. Milionář
8. Velký bratr
9. Černobílá nevěsta
10. Tak vole
11. Je tu vůbec někdo?
Diskografie
Adios, kamarádi pankáči (2020) Singly 2012–2018 (2018) Útěk z reality (2011) Století chaosu (2008) Před popravčí četou (2005) Live (2003) Collection (1996) God Save The President (1995) Podivný dědictví (1993) The Great Terasy Schweine (EP) (1993) Jsme v hajzlu (1992)
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.